Vraťme se do doby známé reformátorky Marie Terezie. Vděčíme jí za spoustu reorganizací a to především ve školství. Marie Terezie se zasloužila o základy docházky. Teprve roku 1869 ji uvedl v platnost jako „povinnou školní docházku“ říšský školský zákon. Od té doby se nic nezměnilo. Nepatrným způsobem byly jisté věci ovlivněny socialistickým později kapitalistickým Československem.

Systém se doopravdy nezměnil. Do školy dochází stále stejní učitelé okolo padesáti let. Není tedy divu, že nezaznamenáváte žádné změny ve stylu výuky a také nevídáte žádné nové tváře. Stane se, že se na škole objeví velmi mladý učitel. Především slovo „objeví“ zde není jen tak pro doplnění prázdné mezery. Pedagog, jakožto mladý člověk, ztratí potenciál a po půl roce se posune o dům dál.
Lidské faktory ovlivňují bezmyšlenkové biflování dětí. Znechucenost, neochota, stereotyp. Tyto tři slova vycházejí z nitra vyučujících. Hodně žáků na nich totiž vidí, že jejich kreativita a ochota je nulová. Jsou školou zcela otráveni. Často přemýšlejí, proč vůbec do té školy docházejí? Nakonec dojdou k závěru, že je to nakonec dobře, protože pak by neměl už vůbec kdo učit. Nejméně peníze jakožto hybná sílá je dokážou udržet.
Schopnost učení se novým věcem je potřebná po celý život. Proč tedy nedat hlavy dohromady a nezačít učit jinak? Stačilo by tak málo…
Výmluvy profesorů jsou ubohé.

Často mají znění jako:
 „Neměl jsem čas.“
 „Měl jsi to napsat přesně tak, jak jsme se to učili.“ Poukazuje na odmítání alternativních cest. Např.: Žák si vypočítá příklad svým vlastním způsobem, který je také správný, ale učitel mu to neuzná, protože se učili jiný postup řešení.
  „Nevyznám se v tom.“ Následuje škrtnutí textu. Častým důvodem je lenost učitele.
Jednoduše celý český školní systém jde do kytek a nikdo s tím nic nedělá. Profesoři si pouze umí stěžovat na nízké platy a na studenty, jak mají školu na háku. Nicméně svádět věci na druhé a stěžovat si je lehké. To umí každý. Ale podívat se sám na sebe, to už nikdo neumí.