I když žijeme ve společnosti zvané demokratická, nejednou se vlastně můžeme cítit jako učinění otroci. Jako otroci, kteří mají právo leda tak pracovat a vůbec nic ze svého snažení nemít.
Potvrzuje nám to firma Deloitte se svými každoročními výpočty toho, kdy nastane takzvaný den daňové svobody.
Tato firma dělí kalendářní rok na dvě části, z nichž v té první pomyslně odevzdáváme všechny své příjmy státu a zůstáváme bez haléře, a v té druhé si necháváme celý svůj zasloužený plat. A jak jí letos vyšlo, začneme my Češi pobírat svůj plat až 23. června.
To znamená, že v letošním roce odevzdáme všechny své výdělky za 174 dní na daních státu.
174 dní budeme jeho otroky, bude si brát všechny plody naší práce. Jsme v tomto ohledu jedněmi z nejvíce vykořisťovaných „otroků“ Evropy a je stále hůř a hůř, jsme odíráni více a více. V letošním roce můžeme závidět zejména „souotrokům“ z Rumunska, kteří dosáhnou své daňové svobody už 24. dubna, závidět můžeme i Bulharům, Litevcům, Lotyšům, Estoncům. Tedy paradoxně našim východním sousedům, které u nás míváme ve zvyku považovat za lidi, jimž nemáme nic moc co závidět, kteří mají spíš závidět nám z „bohatého západu“.
Ovšem v tomto případě jim závidět skutečně lze. Protože tito si vydržují své státy daleko méně než my. Z toho, co si svou prací zaslouží, daleko méně nedobrovolně podporují – co vlastně?
Rozhlížím se kolem sebe. Já, jeden z takových českých otroků. Až do 23. června budu stejně jako vy odevzdávat státu vše, jen aby:
a) se politici mohli handrkovat o nesmysly a dělat nám nejednou i ostudu
b) se podporovaly všemožné pochybné existence, včetně těch, co nikdy ani nesáhly na práci
c) se nekonečně stavěly dálnice a já si doma denně otloukal pozadí při jízdě po netrvanlivé silnici, na níž před pouhými pár lety položili zcela nový dokonalý povrch a už je z ní zase „tankodrom“
d) se prosazovalo sociální bydlení pro ty, kdo by si správně nezasloužili ani tu nejmizernější ubytovnu na náklady státu
e) pochybní „mudrcové“ reformovali školství tak, že už ho sotva něco může zachránit
f) se třeba i navzdory tomu všemu žilo na dluh a já mohl počítat s tím, že mi jednoho dne mocní tohoto světa prodlouží i tuto už tak hodně tvrdou daňovou nesvobodu ještě víc, aby se ty jejich dluhy splatily.
Prostě jsme daňově nesvobodnými otroky a ještě pět měsíců jimi zůstaneme. A je jenom chabou útěchou, že třeba Francouzi budou žít v takovéto nesvobodě ještě zhruba o pět týdnů déle.