Pařížská havárie Concordu z 25. července roku 2000 byla však symbolickým koncem pro dosud jediné nadzvukové letadlo v rámci komerčních letů. Přestože se projekt jevil jako nadčasový, byl ve své době paradoxně již zastaralým a zbytečným. Pod tíhou politických a ekonomických událostí tak byl program Concordu v roce 2003 ukončen, což se zdálo jako konec komerčního nadzvukového cestování.

Je možné, že nás existence Concordu zcela pohltila. Stejně jako činovníci vesmírného programu Apollo totiž předpokládala, že touto dobou již budeme mít své základny na Měsíci. A jelikož jsme od roku 1960 měli k dispozici i nadzvukové lety, domnívali jsme se, že nás čeká nablýskaná budoucnost a rychlý pokrok. Při letové výšce 19 812 metrů, téměř dvojnásobku výšky ostatních letadel, a rychlosti 2 165 km/h, což je více než dvojnásobek rychlosti zvuku, létal Concorde výše a rychleji než moderní stíhací letouny, a tak cesta z Londýna do New Yorku v něm trvala pouhé tři a půl hodiny. Je téměř zázrakem, že tento velkolepý projekt francouzského státního výrobce letadel, Aerospatiale, a jeho britského protějšku, BACB, se podařilo realizovat navzdory těžké konkurenci ze strany USA a Sovětského svazu v časech studené války.

Letecká doprava však pokročila. Koncept luxusního cestování nyní symbolizovala sklápěcí sedadla, prostor a pohodlí. Úzký trup Concordu tak náhle vyvolával pocit stísněnosti. Zapomeňte na polohovací křesla a televizory. Concorde byl již zastaralou představou prestiže, jejímž jediným luxusem zůstaly právě cesty nadzvukovou rychlostí.

Letecká doprava se demokratizovala, což například Boeing zaznamenal již v šedesátých letech minulého století. Budoucnost byla spjatá s velikostí, nikoli rychlostí, což vedlo ke zrodu Boeingu 747. I padesát let nato je Jumbo Jet stále schopen přepravit více než trojnásobek cestujících se stejným palivem jako Concorde, a to za zlomek ceny. V závodě mezi želvou a zajícem tedy zvítězila želva. Závod nicméně stále není u konce. Nové technologie otevírají netušené možnosti.